Ženy a život bez partnera! Fenomén dnešní doby?

Ve zprávách jsem zahlédla informaci, že podle nějakého celosvětového průzkumu by si až 70 % single žen raději užívalo společnost svého psa než investovalo energii do hledání romantického vztahu. Zamyslela jsem se nad tím...

Proč některé ženy raději zůstanou samy se psem než s partnerem? 

Žena se k tomuto rozhodnutí pravděpodobně nedostane jen tak. Často za tím stojí opakované špatné zkušenosti s muži – někdy začínající už v dětství u otce, jindy v dospělosti skrze partnery. Jenže je třeba si uvědomit, že výběr partnera není náhoda.

V praxi vidím stále dokola se opakující se vzorce, například: „Otec o mě neměl zájem, necítila jsem od něj lásku…“ A tato žena si pak často najde partnera, se kterým se tento vzorec znovu zopakuje. Místo aby ze vztahu včas odešla, když nedostává to, co potřebuje, zůstává. A snaží se partnerovi zavděčit, vybrečet si pozornost nebo ji vybojovat křikem. Jenže tím jen podporuje nezdravou dynamiku vztahu a upevňuje své přesvědčení, že „chlapi za nic nestojí“.

A pokud vyrostla v prostředí, kde neustále slyšela, že muži podvádějí, lžou a nestojí za nic, často si takového muže sama (podvědomě) vybere. Anebo se k partnerům chová tak, jako kdyby už předem byli podvodníci – a pokud potká muže, který je čestný a věrný, její podezíravost a nedůvěra ho mohou nakonec odradit.

Vidíme muže takové, jací skutečně jsou? Nebo se na ně rovnou díváme skrz negativní očekávání?

A teď se podívejme na vztah se psem:

Pes nás miluje bezpodmínečně. Nevyčítá nám chyby, neodchází, když jsme protivné, nezpochybňuje naši hodnotu. A pokud pes udělá „průšvih“ – něco rozkouše – možná se chvilku zlobíme, ale hned mu odpustíme. Neříkáme si „aha, tak on mě nemá vůbec rád, když mi rozkousal nové lodičky“. Vidíme jeho chování čistě – bez osobních interpretací. 

Ve vztahu s mužem je to jiné. Najednou si vše bereme osobně. Místo aby byl partner člověk s vlastním vnitřním světem, uděláme z něj zdroj svého štěstí – a pokud něco neudělá podle našich představ, bereme to jako útok na sebe. A tady se dostáváme k zásadní otázce:

Očekáváme bezpodmínečnou lásku – ale umíme ji také dát? 

Chceme muže, který nás bude milovat a brát nás takové, jaké jsme…Ale umíme my samy takovou lásku poskytnout? Koho jsme si doposud vybíraly? Kolik mužů, kteří by možná byli těmi "pravými", jsme odmítly, protože nebyli dostatečně „výzvou“, nebyli dost „alfa“ nebo jsme si k nim nevybudovaly dramatickou emoční vazbu?

A pak je tu další aspekt: mnoho dnešních mužů se opravdu změnilo. Mnohým chybí ambice, nejsou tolik průbojní, nechtějí nést odpovědnost, jsou méně sebevědomí. A ano, možná nám v nich chybí ta jiskra, na kterou jsme dřív byly zvyklé. 

Chtěly jsme, aby muži nebyli tolik dominantní, aby byli citlivější, více vnímaví... A teď, když se to děje, tak nám něco chybí. Co tedy vlastně chceme? A víme to vůbec samy? 

Matky opečovávají svoje syny do pozdější dospělosti, nahrazují si jimi partnera a zároveň z nich pořád dělají děti. Výsledkem je generace mužů, kteří jsou rozmazlení, ale ne samostatní. Mají doma pohodlí, kde se o ně někdo stará, ale chybí jim dovednosti a odolnost potřebná k tomu, aby si poradili ve světě, vztazích si sami se sebou.

Čím dál více mužů nedokáže dospět - zůstávají emocionálně i prakticky závislí na matkách, protože od nich nikdy nebyli odpojeni. Místo, aby se od dětství učili zvládat životní výzvy, čelit stresu a zodpovídat za své činy, jsou chráněni před neúspěchem.

A tak se z mužů stávají věční chlapci. Muži, kteří sice umí být citliví, ale neumí si stát za svým. Muži, kteří se bojí nebo nedokážou rozhodovat, protože nikdy nemuseli. Muži, kteří hledají pohodlí a únik místo toho, aby bojovali o něco skutečného. A pak se divíme, že potkáváme muže, kteří:

• Chtějí vztah, ale nechtějí zodpovědnost
• Touží po lásce, ale nejsou ochotni se pro ni snažit
• Mají sny, ale nemají odvahu je naplnit

Stále více (hlavně mladých) mužů se stahuje ze světa reálných vztahů. Vlivem snadné dostupnosti porna, her, sociálních sítí a instantní zábavy muži ztrácejí motivaci se snažit, rozvíjet se a budovat vztahy. Na jejich straně je také frustrace, protože narážejí na ženy, které:

 • Je vnímají jako potenciální hrozbu (protože „chlapi jsou všichni stejní“).

 • Soutěží jen o těch pár charismatických „alfa samců“, zatímco ostatní jsou pro ně „moc hodní a nudní“.

 • Mají nereálná očekávání – chtějí chlapa, který bude současně dominantní i citlivý, ambiciózní i pořád doma, silný i křehký…

A tak tu máme ženy, které se uzavírají před muži, protože „všichni chlapi nestojí za nic“ a samy na sebe ve vztahu často vnímají velké nároky (práce, rodina atd.), a muže, kteří se stahují do virtuálního světa, protože ve vztazích cítí tlak, nedůvěru a obrovská očekávání, která nemohou splnit.

Tak kde se potkáváme? A chceme se vůbec potkat? Chceme se vzájemně pochopit, vyjít si vstříc, porozumět si?

Je třeba zdůraznit jednu klíčovou věc. Přestože to nemusí být vždy hned na první pohled zřejmé, tak žena je ta, která si partnera vybírá.

Pokud chceme, aby muži byli lepší partneři, musíme přestat tolerovat ty, kteří jimi nejsou. Mnoho žen si neuvědomuje, že tím, že zůstávají s nevhodným mužem, přispívají k tomu, aby takové chování na "trhu" vztahů přežívalo.

Muži se přizpůsobují tomu, co jim projde. A co dnes mnoha mužům prochází? Stačí mít drahé auto, ale bydlet u maminky. Stačí platit luxusní večeře, ale nemít žádné úspory. Stačí působit úspěšně, ale reálně nic nebudovat. A přesto mají úspěch, protože je ženy vyhledávají.

Takové muže oceňujeme – a ty skutečně hodnotné, stabilní, spolehlivé a zralé přehlížíme. Když se pak ženy diví, že „ti správní“ nejsou nikde k nalezení, možná je načase se zeptat: Skutečně je hledáme? Skutečně je chceme? Skutečně je umíme ocenit? 

Pokud budeme dávat přednost mužům, kteří jen dobře vypadají, ale nemají žádný reálný základ, pak posilujeme přesně tento typ chování. A pokud naopak budeme oceňovat a vybírat muže, kteří jsou spolehliví, féroví a mají hodnoty, posílíme jejich postavení na trhu vztahů.

Takže otázka není jen: Co chceme?

Ale také: Jakým chováním a výběrem vztahů k tomu samy přispíváme?

Samci se vždy vyvíjeli tak, aby maximalizovali svou šanci na reprodukci. Pávi si vypěstovali oslnivá pera, protože samičky si vybíraly ty největší a nejzářivější. Lvi bojují o teritorium, protože vítěz má přístup k harému lvic. U mnoha druhů samci staví složitá hnízda, přinášejí dary nebo se předvádějí – všechno jen proto, aby si je samička vybrala.

A lidé nejsou výjimkou. Muži historicky hromadili majetek, moc a postavení a evolučně to odpovídá důvodu – přístupu k ženám. Pokud chtěli přístup k partnerkám a potomkům, museli prokázat sílu, schopnosti a zdroje.

Jenže v průběhu generací se podmínky změnily...

 • Ženy začaly vydělávat samy, takže schopnost muže zajistit rodinu už není prioritním kritériem, ale zároveň tam toto očekávání většinou je + emoční naplnění potřeb.

 • Potlačila se role muže jako ochránce, popírají se rozdíly mezi muži a ženami.

 • Odsuzování maskulinity (a určité výchovné způsoby) vedou k tomu, že muži potlačují svou přirozenou průbojnost a dominanci - nebo ji neumí zdravě projevit.

 • A současně – díky moderním technologiím mají muži přístup k sexuálním stimulům (porno, sociální sítě) i náhražkám úspěchu (hry, instantní zábava) bez nutnosti se snažit ve skutečném světě. 

V přírodě platí jednoduché pravidlo: samci investují energii tam, kde mají největší šanci na úspěch. Pokud tradiční strategie přestane fungovat, druh se přizpůsobí novým podmínkám.

A přesně to se děje teď.

Autor: Nikola Rusnáková, vztahová koučka a zakladatelka Vztahového Institutu